Po dlouhém čekání se zase přiblížil čas Festivalu fantazie, největšího svátku „fantazáků“ a „scifistů“, konaného každoročně v malém městečku Chotěboř na Vysočině. Kupodivu jsem „předfestivalový“ čas letos brala poněkud s nadhledem a ta pravá panika ohledně přípravy věcí mě přepadla až ve středu. Cestuji sice ráda, ale ze srdce nesnáším balení. Člověk se vždycky celý den topí ve věcech, které pak stejně na cestách nepoužije. To se mi na festivalu taky stalo. Tašku v průběhu oněch deseti dnů opustila přesně polovina sbalených věcí. Ale kdyby si je člověk nevzal, to by je pak hrozně potřeboval. Inu, tak už to chodí.

Balení samotné u mne začalo až ve čtvrtek a do tašky se věci dostaly až v pátek. Času jsem na to ostatně měla dost. Letos mi totiž, kvůli mému podzimnímu kaskadérskému kousku a naslédnému léčení, bylo uděleno to privilegium, že mě Nappy vyzvednul autem přímo v mojí téměř rodné vísce poblíž Kladna. Nemusela jsem se tedy už ráno táhnout do Prahy na nějaké určené místo.

Odvoz pro mne přijel kolem čtvrté hodiny odpolední. Naložili jsme moje věci a hned po tom, co jsem chytila svého roztomilého pejska, který využil nestřeženého okamžiku a utekl kamsi do pcherských ulic, jsme vyrazili Praze vstříc, kde jsme měli vyzvednout Tar-aru a Verones. A jelikož Tar-ara ještě vězela v práci, rozhodli jsme se nejdřív jet k Nappymu pro věci (to jsem ještě neměla tušení, kolik jich vlastně bude) a Istandil vyzvednout až potom. Nicméně se to snáze řeklo, než udělalo, neboť dopravní situace v Praze v pátek 27. června, v den D všech školáků, nebyla zrovna ideální. Ale nakonec se podařilo a my v celkem dobrém čase dojeli k Nappymu. Zůstala jsem u auta a Mec šla pro zbytek bagáže, jenž se k nám měl ještě vejít, a Nappy šel balit. No, ano, balit. Po chvilce se zpoza rohu vynořilo několik velkých krosen a někde pod nimi jsem zahlédla Mec. Už nějak nevím, jestli mě ten záchvat smíchu přemohl nebo ne. Tuším, že Mec pak podobnou cestu absolvovala ještě jednou, a přibyly další hory věcí a nakonec se objevil i Nappy se svou vlastní bagáží a hlavně nepostradatelnou postelí. To už jsme si začínali lámat hlavu, jak to všechno vlastně naložíme. Po chvilce přibyla ještě Verones se svou taškou, což už znamenalo, že při nakládání zavazadel bude zapotřebí mírné násilí. Ale všichni už dávno víme, že se Nappy řídí zásadou „Ani kousek místa nazmar“. Nicméně Tar-ařinu krosnu už jsme museli vézt na kolenou. Nemluvě o tom, na kolika vrstvách zmačkatelných věcí jsme seděli.

Takto plně naloženi jsme konečně vyjeli směr Chotěboř. Kolik tak mohlo být hodin? Kolem šesté možná? Plánovaný příjezd v sedm hodin do Chotěboře jsme zavrhli už v Praze, takže nejspíš kolem té šesté být mohlo. Ale abych nám nekřivdila, cestu jsme zvládli v dobrém čase. Pokud si dobře pamatuji, dorazili jsme na místo ještě před osmou hodinou.

Na místě nás jako první přivítal Tillion, kterého jsem pak během víkednu téměř neviděla, což bylo možná lepší, protože jsem ho alespoň nedráždila svou neznalostí BSG. Ale když už tak jsem u toho, můžu mu slíbit, že potom, co jsem se snad omylem octla na jedné přednášce na Galacticonu, se pokusím udělat si na seriál čas.

Ale k zpět k tématu. Po přivítání jsme se odebrali k prezentaci do sokolovny. Pochopitelně jsem celou akci nejvíc zdržovala já, poněvadž jsem se musela ještě zaregistrovat a přesvědčit chlapce u prezentace, aby mne nechali bydlet v místnosti SGA-P. Naštěstí, tedy naštěstí pro mne, nevím jak pro SGA-P, se mi to podařilo a naše skupinka se konečně mohla vydat do místnosti číslo 35 v ZŠ Smetanova a zabydlet se.

Od devíti hodin se pak v kinosále odehrávalo zahájení festivalu, na němž jsme já a další z naší skupiny nemohli chybět. Zejména jsem si užila klavírní koncert, jímž nás vtipně provedl Cimrmanband. Pobavila mě zejména „vygooglená“ fakta ze života Ludwiga van Beethovena a Wolfganga Amadea Mozarta. V praxi jsme tak mohli vidět, že není dobré neověřovat informace vyhledané na internetu a jaký problém může způsobit, když někdo „odflákne“ svou práci.

Po skončení koncertu se pak skupina složená ze mě, Monoposta, Spika-Kree, Istandil, Nappyho, LazyhoJohna, McBeck, Verones, Hexx a Džejn odebrala do Panského domu zahrát kulečník, šipky, fotbálek a tak nějak celkově oslavit začátek festivalu.

Ještě předtím, než jsem se definitivně odebrala do svého spacáku jsme se zbytkem skupiny zasedli v prvním patře KD, kde se probírala řada „důležitých“ témat, z nichž si pamatuji snad jen to, jak jsme se Spikem dráždili Tar-aru spoilery. Vlastně to ani nebylo záměrné, ale jak jednou začnete probírat něco, co už jste viděli, špatně se přestává. A abych nezapomněla, ještě se k nám přidal Bilbo, kterého jsem po roce opravdu ráda viděla. Ale ještě raději bych si přečetla nějakou jeho novou povídku.
 

Sobota
V sobotu se mi podařilo vstát překvapivě brzo ráno. Možná to způsobilo to, že jsem měla naspáno ještě z domova. Každopádně brzké vstávání mi umožnilo odebrat se na Infantilcon, kde probíhal podle mne jeden z nejlepších pořadů – Snídaně s gumídky. Z toho seriálu prostě člověk nikdy nevyroste. Jen škoda, že člověk na Gumídky nemohl chodit po celých deset dní, neboť Infantilcon trval pouze přes první víkend, a tak se stihlo jen několik málo prvních epizod. Škoda, opravdu velká škoda.

Naprosto si nepamatuju, co se dělo mezi přednáškami. Ale pokud bych to měla odvodit podle celého FF, tak jsem ten čas asi trávila poflakováním mezi Smetanovkou a KD, popřípadě sokolovnou nebo halou. Úmyslně nezařazuji kino, neboť tam se během FF vyskytuji jen velmi zřídka. I když letos jsem shlédla několik zajímavých filmů. Nicméně o tom později. Při mém poflakování jsem často narazila i na společnost, ke které bych se mohla připojit. Často se těmito oběťmi stávali Black, Scream, Quinix, Post nebo Mec a Nessie. Tímto se všem rovnou omlouvám za zkracování přezdívek a velmi se omlouvám, pokud je zkracuji špatně, ale je to vlastně vaše vina, nemáte si vybírat přezdívky tak krkolomné a dlouhé.

V poledne mne čerti zanesli poprvé do kina. Tedy poprvé na film, jinak v kině běžely už jiné programy, jichž jsem se zúčastnila. No, dobře, zatím pouze zahájení. Oním filmem byl Asterix a olympijské hry. Musím uznat, že mě film opravdu pobavil. Řekla bych, že dokonce v některých momentech víc, než druhý díl s Kleopatrou. No, co dodat? Snad jen „Ave, já“.

Po Asterixovi mě čekalo první zklamání. Pospíchala jsem na linii o Cimrmanovi, kde měli promítat hru Vražda v salóním coupé. Vzhledem k tomu, že tuhle hru znám pouze z audia a jednou jsem jí viděla přehranou dorosteneckými herci z umělecké školy, těšila jsem se, že jí uvidím také v podání „cimrmanovců“. Jenže čekalo mě překvapení (to protože jsem po většinu conu ignorovala aktualizované programy visící v KD), když místo Vraždy v salóním coupé promítali Afriku, kterou jsem viděla už několikrát a nějak se mi na ní nechtělo dívat znovu. Respektive přišlo mi to jako ztráta času. Avšak i přesto jsem na Africe vydržela asi půl hodiny.

Z „cimrmanovců“ jsem se pomalu přesunula na TrekFest, kde probíhalo kolo momentek věnované epizodám z The next generation. Cestou jsem se rozhodovala, zda tam opravdu jít nebo ne. TNG jsem sice viděla, ale už je to řada let, takže nemůžu říct, že bych si toho nějak extra moc pamatovala. Nakonec jsem však došla až do velkého sálu KD a usadila se někde v přední řadě. Teď prosím o odpuštění ty, s nimiž jsem se tam potkala a momentky jsme tipovali spolu (jeden byl asi určitě Blackthunder). I kdybyste mě mučili, asi bych si nevzpomněla, kdo to byl. Ale uhráli jsme asi čtrnáct bodů, což vzhledem k tomu, že jsme v podstatě hráli bingo, byl dobrý výkon.

Po momentkách následovala zase chvilka klidu a pak se následující tři hodiny nesly ve znamení fan filmů. Od 17 hodin v kině promítali Metrénský incident, film ze světa Star treku natočený CZ Kontinuum. Musím vzdát chválu jeho tvůrcům, poněvadž si s ním opravdu vyhráli, ale zážitek mi poněkud kazila nevyváženost zvuku, kdy někde byl příšerně nahlas a jindy se zas nedalo rozumět. Do hereckých výkonů se navážet nechci, protože hráli pochopitelně amatéři, a kdo ví, jaký výkon bych v podobné situaci podala já sama. Nakonec z toho vyšel film docela dobře. Ale zas ne tak dobře, abych si koupila DVD.

Druhý film jsem shlédla na ViragoFestu a byl to fan film na Herkula. I s ním si jeho tvůrci vyhráli, a protože ho pojali jako parodii, tak jsem se i dobře pobavila. Musím taky pochválit kostýmy.

Plna zážitků z obou filmů jsem pak pospíchala znovu do kina, tentokrát na divadlo sehrané Cimrmanbandem, a to na „Dobytí severního pólu“. U toho to nešlo jinak, než se bavit a smát. Zkrátka Cimrman je Cimrman a kluci ho navíc sehráli velmi dobře.

Po skončení divadla jsem plánovala svou první návštěvu Galacticonu. Ano, Tillione, Galacticonu. Měla to být přednáška s názvem „Herci z BSG v jiných rolích“. No, nebudu se raději vyjadřovat o své motivaci k návštěvě této přednášky nebo mě Tillion už opravdu zaškrtí. Naneštěstí divadlo se protáhlo, takže přednášku nešlo stihnout. Škoda.

Po divadle jsem se rozmýšlela, zda nepůjdu shlédnout film „Herkules a ztracené království“, který nevyšel v edici DVD v jednom z našich deníků, už nevím, který to vydával, a tak ho doma nemám a neviděla jsem ho, ale nakonec zvítězily Aktivity. Nějak si zase nemůžu vzpomenout, kdo všechno hrál. Vím jen, že tři týmy měly tři členy a jeden pouze dva a ten navíc brzy odešel kvůli nějakému jinému programu. Tuším, že v tom týmu byl Spike a Blackthunder. Já hrála s Elim a Pomerančem a po napínavém boji se nám podařilo zvítězit. A to i přes to, že se mi několikrát podařilo prokecnout, jaké že slovo to vlastně protihráči hádají. No, chyby se prostě dějí. Každopádně nezapomenu, jak jsem předváděla třešeň poukazováním na její tvar nebo jak jsem měla kreslit bázeň vody. Já, člověk, jehož výtvarné schopnosti uvázly v mateřské školce, měl kreslit něco abstraktního. No, těžko se dá popsat, co z toho vylezlo, ale zkuste si nakreslit bázeň vody a pochopíte. Když už tak ovšem mluvím o Aktivitách, musím vzdát čest Pomerančovi a tomu, jak předváděl marcipán. A zároveň Elimu, který to uhodnul, a tím nám zajistil vítězství. Mě osobně napadala slova jako „cukroví, růže, bonbón“, ale nevím nevím, jestli bych se dopracovala k marcipánu.

Neděle
Další ranní vstávání s Gumídky. Naneštěstí poslední. Po zbytek FF mi ten pořad opravdu chyběl. Už proto, že byl snad jediný, kerý mě vytáhnul ze spacáku před desátou hodinou.

V neděli jsem si řekla, že se budu držet programu, jenž sliboval vcelku zajímavé přednášky. Tedy zajímavé alepoň podle názvu, jelikož zásadně nečtu anotace. Nejde ani tak o to, že bych k nim měla nějakou averzi nebo něco v tom smyslu, spíš si to nikdy neuvědomím.

První přednáška se zajímavým názvem čekala hned po Gumdcích. Jakožto správný milovník středověké hudby jsem na přednášce „Bardi a minstrelové v historii i fantasy“ prostě nemohla chybět. Musím říct, že právě tahle přednáška byla jedna z nejlepších, na nichž jsem během FF byla. Přednášející vskutku věděl, o čem mluví, jeho přednášení se dalo poslouchat a člověk se i občas zasmál. Dozvěděla jsem se i nové informace, zejména o bardy používaných hudebních nástrojích. Mluvené slovo autor občas proložil hudební ukázkou. No, prostě chválím.

Zato další přednášky už na mě takový dojem neudělaly. Název „Koně v nejznámějších fantasy“ zněl sice slibně, ovšem když jsem přišla, nutno podotknout, že o trochu pozdě, mezi přednášející, která sice koním pravděpodobně opravdu rozuměla, ale neuměla to moc prodat, a jednou z asi, řeknu-li hodně, deseti posluchaček panovala diskuze o tom, jaký kůň že to ztvárnil Stínovlase a jak by si ho představovala ona. Přiznám se, že jsem tam nevydržela déle než pár minut.

Přesunula jsem se na ViragoFest, kde se mluvilo o Tie Carrere jakožto herečce, zpěvačce, tanečnici a bojovnici. Přestože tuhle herečku nemám příliš v lásce, rozhodla jsem se poslechnout si něco nového o ní. Teď už vím, že chodit na přednášku o něčem, co moc nemusíte, se opravdu nevyplácí, neboť si stejně nic nezapamatujete a jen svou znuděností obtěžujete přednášejícího. Tímto se mu tedy omlouvám, pokud mu můj znuděný obličej vadil. Příště už ze solidárnosti k přednášejícím budu chodit jen na témata, která mě baví a zajímají.

Tuto zásadu jsem se rozhodla hned v praxi zavést a to účastí na přednášce „Filozofie a logika na Vulkánu“. Opět název slibný, přednášející, který ví, o čem mluví, ale opět špatně nebo spíše nudně podáno. O co v téhle přednášce šlo? O srovnání vulkánské filozofie s pozemskými směry a poukázání na to, z jakých směrů tvůrci vulkánské filozofie vycházeli. Jak si jistě zvládnete domyslet, jednalo se o spoustu a spoustu povídání. Trochu se přednáška oživila, když se z ní stala diskuze na téma vulkánské etiky, po tom, co přednášející přišla s etickým dilematem a vznesla otázku, jak by se k němu asi postavil Vulkánec. Přemýšlení nad tím mě opravdu pohltilo, protože po přednášce jsem tím trápila Shial u toustů. Shial promiň, ale jak jsi sama konstatovala, Eleira když se rozpovídá, tak jí nikdo nezastaví .

Další asi dvě hodiny jsem strávila v čajovně. Bylo to na letošním FF poprvé a taky naposledy, co jsem čajovnu navštívila. Ani ne tak proto, že bych pak už nechtěla, ale nebyl čas anebo nebylo s kým. Společnost mi v čajovně dělal člověk, který se ke mně sám přihlásil (to se dost divím) a s nímž jsme se poznali už na loňském FF, ale já si za živého Boha nemohla zapamatovat jméno a teď mi bylo hloupé se zeptat. Vlastně se mi stávalo celé FF, že mě zdravili úplně cizí lidi. Já jim vždycky ze zdvořilosti odpověděla, přitrouble se usmívala a přitom jsem šmírovala na vstupenku, jestli tam náhodou nemají napsané jméno. Někdy měli a pak se trapas nekonal a někdy neměli. To se pak trapas taky nekonal, ale asi jim přišlo divné, proč je neoslovuji. No jo, se jmény mám prostě problém.

Ve čtyři hodiny jsem se konečně poprvé dostala na Galacticon. Původ této návštěvy tkvěl v čistém přátelství s Ashrakem, jenž přednášel o náboženství v BSG, ale jak tak začal mluvit, přišlo mi to docela zajímavé. Dokonce se ve mně začala rodit myšlenka, že si na BSG taky udělám čas a podívám se na to, ať mě někteří lidé přestanou kamenovat. Ovšem nevím, nakolik této myšlence vyhovím. To se uvidí.

Po Ashrakovi se pak hrála další Cimrmanova hra, tentokrát Akt. Znovu v podání amatérů a znovu celkem kvalitně sehraná. Dokonce to snad pro mne byla i novinka, protože si nejsem jistá, že bych tuhle hru znala, což je poměrně ostuda. Musím se ale přiznat, že mě moc neoslovila. Možná proto jsem jí předtím neznala.

Po krátké toustové přestávce, kde jsem, tuším, Shial přednesla ono etické dilema, jsem se konečně dostala na promítání Herkula. Konkrétně na jeden z mých oblíbených dílů, ten kde se poprvé objevila Xena.

V neděli jsem se poprvé a patrně také naposledy objevila na „Dolejte řediteli“ Vaška Pravdy. Nějak nevím, tenhle program jsem vždycky ignorovala. Sice jsem tam během minulých ročníků párkrát byla, ale vždycky jsem během pár hodin zapomněla většinu toho, co Vašek říkal. Teď nechci, aby si to „Velký šéf“ bral osobně. Prostě nedokážu během FF v hlavě udržet příliš informací najednou, což dokazuje to, jak jsem neustále koukala do programu, neschopná si zapamatovat, na co jsem to sakra chtěla jít.

Večer se pak odehrál ve znamení pobíhání sem a tam. Chvíli jsem strávila na Infantilcon diskotéce, ale protože mi moje rekonvalescence nedovoluje příliš poskakovat, tak jsem sháněla jiný program. Ten se pak tuším objevil ve formě deskovek, takové jistoty, když už všechno ostatní selže. Jen mě mrzí, že jsme se nedostali k té odvetě ve Warcraftu. Mám takový dojem, že pořád ještě Nappymu dlužím pořádnou nakládačku.

Pondělí
Infantilcon skončil, což znamená žádná snídaně s Gumídky, a tak mě nic nevytáhlo ze spacáku před desátou hodinou. Pravda, měla jsem v plánu poctít svou přítomností několik programů, jako například promítání Star Wars epizody 6: Návrat Jediho, ale to by znamenalo vstávat už před osmou. Vzhledem k tomu, že jsem běžně chodila spát až s rozedněním, to nepřipadalo v úvahu. Od deseti hodin měl také přednášku Scream. Původně jsem zamýšlela jít se tam kouknout, přestože zrovna přednáška o NCIS není můj šálek kávy. Zaspala jsem jí taky.

Vylézt ze spacáku se mi podařilo až něco málo po desáté a první přednáškou, na níž jsem se „doplazila“, se tak stala „Magie ve středověku a inkvizice“. Přednáška to byla vskutku zajímavá a i dobře odmluvená. Dokonce publikum bylo takhle po ránu dosti aktivní a chvílemi se rozpoutala i diskuze. Přednášející dokázal, že skutečně o daném tématu něco ví, neboť vcelku pohotově reagoval. Jsem docela ráda, že takhle probíhala většina přednášek, na něž jsem chodila. Není nic horšího, než když někdo přednáší ve stylu „Včera jsem si to našel na Googlu, takže jsem na to dneska odborník“. Naneštěstí i takové věci se stávají. Lidské sebevědomí je někdy prostě šokující.

Ve dvanáct hodin jsem pak zavítala na Gatecon, který v pondělí začal. Zatímco loni jsem na Gateconu strávila většinu festivalu, letos už to bylo poněkud slabší. Přednášejících bylo málo, a tak se nám značně rozmnožila promítání. Ovšem Tar-ařinu přednášku o symbolech brány bych si nenechala ujít, ani kdybych Tar-aru neznala. Ne, že bych jí chtěla chválit, to přece ode mne nikdo nečeká, ale její přednášky vždycky přinesou něco nového. Fascinuje mě, jak se dokáže pitvat v detailech, kterých si já kolikrát při sledování Stargate ani nevšimnu.

Po Tar-aře mě mé koště odneslo na linii o Harrym Potterovi, kde se přednášelo o démonech. Nějak pořád nevím, co si o této přednášce myslet, a možná je tomu na vině to, že v démonologii asi trochu hodně plavu, ale vážně stále nechápu, o jakých démonech se vlastně mluvilo, jestli o těch fantasy nebo o těch skutečných. No, třeba až si doplním znalosti, tak to pochopím. Dejme tomu čas.

Ve čtrnáct hodin už jsem zase uháněla do kulturního domu na MysteryCon, kde Darth Zira rozebírala mystiku letopočtů v našich dějinách. Je až kupodivu, kolik významných událostí, ať už pozitivních (těch je v našich dějinách jako šafránu) nebo negativních (těch je ten zbytek) má spojitost s čísly 6 a 8. Jen pro zajímavost vyberu pár letopočtů a zdalipak uhodnete, jaká událost k nim patří. Takže tiše, děti, a piště si: 8.11.1620, 1306, 26.8. 1346, 1938, 1948, 1968, a jednu takovou schovanou šestku 1212 a ještě jednu perličku na konec 16.2. 1988 (mimochodem 1+6+2+1+9+8+8 = 35; 3+5=8) – kdo uhodne, co se stalo toho posledního data, dostane ode mne bonbón.

A po kvízu s daty se posuňme zase dál. Nohy mne donesly znovu na Gatecon, kde se měla konat Arlingova SG-Ruleta, ale změna v programu, jíž jsem samozřejmě zase ignorovala, jí posunula až na středu a na její místo přesunula Danielova úmrtí. Taky vám přijde docela děsivé, když postava v seriálu umře a zase ožije tolikrát, až to vydá na celou přednášku? Nicméně moje dilema, zda se účastnit Rulety nebo soutěže ve Voyager momentkách, tak zmizelo a já pospíchala na TrekFest. Až do té doby jsem věřila, že Voyager mám jako jediný ze Star Treků naprosto zmáknutý. Momentky mě vyvedly z omylu. Ale i přesto se mi podařilo vybojovat pěkné páté místo a vysoutěžit si fotografii Seven. Pravda, raději bych Toma Parise nebo Tuvoka, ale to sem teď nebudu tahat.

V šestnáct hodin jsem se nechala přemluvit (jestli mě teda někdo přemlouval, už nějak nevím) k další návštěvě Gateconu, tentokrát na promítání filmu Treed Murray. Nelitovala jsem, film je to skutečně dobrý. Jak poznamenal, tuším, že Monopost, dobrý film se dá natočit i s nízkým rozpočtem. A David Hewllet je prostě David Hewllet.

Po filmu jsem sice plánovala další přednášky, ale vzdala jsem se svého úmyslu a odebrala se spolu s Mec, Nessie, Lazym, Blackem, Postem, Elim a Pomerančem (tuším, že pak se přidal ještě Scream) na večeři. Původně jsme plánovali pizzerii, ale po zjištění, že v pondělí mají zavřeno, se naše skupinka odebrala do restaurace Na růžku. Nechci se vyjadřovat příliš negativně, konec konců nejsem žádný kritik, ale dle mého soudu hořčice na hranolky prostě nepatří, když si někdo objedná rýži, má dostat rýži a ne hranolky, objednávky není dobré zapomínat, někdo by další půlhodinu na jídlo čekat nemusel a fakt, že si někdo objedná s půlhodinovým zpožděním poslední a jídlo dostane mezi prvními, je také tak trochu deprimující. Nu, což, nikdo není dokonalý.

Od osmi hodin se pak konalo zahájení Gateconu. Na tyhle „galavečery“ se vždycky těším už jenom kvůli videím, jež jsou promítána. Chválím Gatecon team zejména za projekt „Oni jsou naše hvězdy“. Sice si už nepamatuji, kdo ta videa spáchal, ale budiž pochválen. Matně si vzpomínám, že by v tom měla mít prsty Černáamodrá.

Co mě na pondělku mrzí, zapomněla jsem na přednášku o mučících nástrojích. To je škoda, tohle téma mě, jedním slovem, fascinuje. Je až neuvěřitelné, kolik člověk vymyslel důmyslných strojů činících jinému člověku bolest. Říkejte mi romantik.

Místo mučících nástrojů jsem strávila večer na deskovkách. Ne, že bych toho litovala, deskovky jsou skvělé, ale ty propásnuté mučící nástroje prostě zamrzí.

Úterý
Podle svých „taháků“ jsem v úterý vstávala ještě dýl než v předchozích dnech. První přednášku mám zaškrtnutou až v poledne. Nevěřím tomu. Spíše bych se přikláněla k tomu, že jsem byla v Jednotě pro něco k snídani. A asi jsem tu snídani pak trochu protáhla. I když, teď jsem našla ve svém „taháku“ poznámku „dopoledne deskovky – stavění věže“. Z toho se dá usoudit, že to bylo právě úterní dopoledne, kdy jsme objevili onu nešťastnou hru (tedy alespoň pro mě nešťastnou), v níž se z různých dílů skládačky stavěla věž. Většinou jsem to byla já, komu to spadlo.

Jak už jsem se zmínila, první přednáška přišla až ve dvanáct hodin. Konkrétně to byla Klenotčina přednáška s prapodivným názvem „Whump, slash, o čem je tu sakra řeč?“. Kdo by chtěl vědět, co se za tím názvem skrývá? Je to vlastně docela jednoduché. Klenotka nám přiblížila názvosloví, co se fan art tvorby týká. Jednoduše řečeno, už vím, že když bude u nějakého dílka poznámka slash, mám se mu vyhnout obloukem, nebo si přinést něco, do čeho bych mohla zvracet.

V jednu hodinu mě zaujala přednáška o koncích světa v historii. Pobavila mě věta přednášejícího „Udělal jsem rozsáhlejší výzkum, prohledal jsem zejména anglicky psané weby“. Věřím, že přednášející to nemyslel tak, jak to vyznělo, ale uznejte, vás by to nepobavilo? Jenže když pak začal mluvit a promítačka nám ukázala ten přehršel dat, kdy měl náš svět skončit, pochopila jsem, že tohle se dá najít nejrychleji pouze na webech. V knihách by to dotyčný hledal ještě na smrtelné posteli. Navíc v některých knihách se občas dočtete větší zvěrstva než na internetu.

Lákalo mne zůstat ještě na druhý díl přednášky, kde měl autor odhalit, zda se máme konce světa v brzké době obávat, ale nakonec jsem si šla zarelaxovat na Tar-ařin SG Jukebox. Budu se jí muset zeptat, kde ta music videa hledá. Já když se pustím do hledání, tak většinou najdu, lidově řečeno, velký prd.

Dlouhé hodiny potom jsem trávila všelijak a už si to ani příliš napamatuju. Tuším, že někam se tam vtěsnala ještě večeře v pizzerii, kam jsme v menší skupince (já, Spike, Post a Scream) vyrazili napřed a rovnou tam počkali na zbytek (velká skupina, v níž nemám páru, kdo byl – pamatuji si jen pár lidí, ale nebudu jmenovat, aby se ti, koho si nepamatuju, neurazili).

Z odpoledne si pak ještě vzpomínám na to, jak mě Eli vyfotil jakožto velkého alkoholika, kdy jdu od baru a v rukou nesu dva kelímky s pivem. Tady je nutno podotknout, že jedno z těch piv bylo pro Monoposta a druhé pro Nappyho. Ale cesta k baru (respektive z baru) byla vlastně poučná. Bylo nám (mně, Hexx a Shial) sděleno, že úterý je mezinárodním dnem lentilek a zítra že lentilky vrací úder. Vzhledem k tomu, že nám u toho sdělení byla nabízena lentilkovice, tak bych tomu (z)vracení úderu i věřila.

V deset hodin jsem si šla poslechnout Tilliona, kterak přednáší o počátku křížových výprav. Politickou a kulturní situaci v Evropě a na Blízkém východě na konci 11. století má vážně zmáknutou. Dokonce nechal kolovat i několik knih, u nichž jsem ocenila zejména ilustrace. Tedy, abyste si o mně nemysleli, že jediné, co hledám v knihách, jsou obrázky, texty nebyl čas pročítat.

No a potom jsem se přesunula do herny deskovek. Plánovali jsme (nechtějte, abych si vzpomněla, kdo všechno u toho byl) hrát Aktivity o panáky, ale nakonec jsme objevili hru Česko. Česko je na FF už tak trochu tradicí. No fajn, začali jsme s tím loni, takže se moc o tradici mluvit nedá, ale třeba k tomu někdy dojde. Tahle hra mě nikdy nepřestane překvapovat svými „jednoduchými“ otázkami. Jediné téma, u něhož většinou vím odpověď, je historie, jinak to bývá sázka do loterie. A zejména sport mě dokáže dokonale oddálit od vítězství.

Středa
Středu asi projdu velice rychle. Hvězdiček v programu sice mám jako na noční obloze, ale povětšinou jsem hledala jinou zábavu. Z toho samozřejmě plyne, že si naprosto nepamatuji, co se ve středu dělo. Ach ta paměť. Příště sebou budu muset vézt diktafon a všechno si nahrávat.

Ráno (no ráno, v deset hodin) jsem se zúčastnila LOTRkvízu, kde jsem ku podivu všech obsadila krásné čtvrté místo. Název LOTR kvíz je poněkud zavádějící. Evokuje totiž myšlenku, že kvíz se týkal pouze Pána prstenů, ale opak je pravdou. Drtivá většina otázek pocházela ze Sillmarillionu, jenž jsem sice četla, ale před několika lety. Nejvyšší čas přečíst si ho znovu. Navíc takové ty otázky, kdo s kým je příbuzný a jak, no nevím, v tom jsem měla zmatek i během čtení, natož léta potom. Ale i bramborová medaile je úspěch. A abych nevychvalovala pořád jenom sebe (i když, kdo jiný by mě měl vychvalovat, když ne já), statečně tu o první místo bojoval Eli. Můžeme dokonce říct, že první místo vybojoval, protože se držel až do chvíle, kdy došly rozstřelové otázky a o vítězi rozhodla stará dobrá metoda „Kámen, nůžky, papír“.

Po kvízu nás na chvíli zabavila hra, kterou Eli vyhrál v kvízu. Její název „Mám tě!“ a fakt, že je pro děti od pěti let, jsou asi všeříkající. Celá hra spočívá v rozdělení kartiček s obrázky různě barevných much na tři hromádky, rozebrání si plácaček a hodu kostkami s obrázky různě barevných much. Kdo si už tady dokázal domyslet, jak se hra hraje, dostane bonbón. Kdo ne, tak ať čte dál. Jakmile se hodí kostkami a hráči si prohlédnou jaké barvy much padly, musí jednu z těch barev zakřičet a plácačkou plácnout příslušnou mouchu na kartičce, jeli zrovna na vrcholu hromádky. Asi netřeba říkat, že během hraní se u nás lidé zastavovali a nevěřícně kroutili hlavami. Ještě vtipnější bylo, že chvíli po tom, co jsme hru schovali, se v herně objevil Vašek Pravda s kameramanem TV Nova. Možná jsme hru měli znovu vytáhnout a čestné místo v pořadu „Na vlastní oči“ by nás neminulo.

Od dvou hodin jsem si pochopitelně nemohla nechat ujít McKayův jukebox připravený znovu Tar-arou za podpory Klenotky. O videích jsem se už jednou vyjadřovala, a tak nemá smysl rozepisovat se znovu. Dají se ostatně vystihnout jedním slovem – awesome (ano, přiznávám se k postižení způsobenému sledování HIMYM).

Ve tři hodiny se pak konala již zmíněná Arlingova SG-Ruleta. Vtěsnala jsem se do Tar-ařina týmu a soutěžení mohlo začít. Kdo neví, jak ruleta probíhá? To si tým vybere pár svých zástupců, těm Arling pustí scénku z SG a oni jí pak musí přehrát tak, aby zbytek týmu uhodnul, co je to za díl a kdo ve scénce účinkuje, případně, o co tam jde. Abych se moc nerozepisovala, vyhráli jsme na celé čáře. Jednoduše jsme naše soupeře rozdrtili na prášek a vyhráli tak balíček želatinových Goauldů (vím, že se tam někde dělá apostrof, ale kdo by se s ním psal).

Po náležitém zdokumentování vítězství jsem se přesunula na přehlídku herců z jiných SG v Andromedě. Pobavila mě prezentace názoru, že co se umí pohybovat před kamerou, hraje ve Stargate (a ještě před Stargate v Aktech X). Teď trochu odbočím, ale nemůžu si to rýpnutí odpustit. V případě Rachel Luttrell pak platí, že ve Stargate se může objevit prakticky každý bez ohledu na to, zda umí nebo neumí hrát.

V sedmnáct hodin začala přednáška, na kterou se někteří z nás připravovali od začátku conu – SGA-P se představuje. Klenotka, Tillion a Ashrak na sebe vzali představení nového SGA-P fanklubu, jehož jsem členem (členkou, abych se vyjádřila přesně). Oceňme jejich trpělivost, s níž zodpovídali (někdy bych řekla všetečné) dotazy a ještě jednou ubezpečme všechny, že Klenotka opravdu nekouše (když je po jídle) a kdyby ano, tak jí Tillion zadrží. Vnucuje se otázka, jestli nekouše Tillion, ale to už musí každý risknout sám.

Ve dvacet hodin jsem se šla podívat do kinosálu na soutěž kostýmů. Vážně mě nepřestane udivovat, kolik práce, času a peněz jsou lidé schopní investovat do výroby kostýmu. Klobouk dolů. U mě je vrchol výroby kostýmu spíchnutí jednoduchých šatů na akce historického šermu. Obdivuji, jak si dá někdo práci s vyšíváním vzorů, nebo pokud kostým nevyrábí sám, tak ochotu platit švadlenám. Co ale bylo na celé akci nejlepší? No rozhodně duo tancujících stormtrooperů.

Jak tak koukám na absenci značek na večerním programu, podezřívám se, že jsem večer opět strávila na deskovkách.

Čtvrtek
Ke čtvrtku nemám žádné poznámky. Není to tím, že by se nic významného nedělo, spíše bych vinila svou lenost si ty poznámky udělat.

Většinu dne jsem strávila v herně deskovek, takže nemám moc potuchy, co se dělo. První program, jenž jsem absolvovala, byl dokument o možnosti existence upírů. Snad to je tím, že mě to téma zajímá, snad tím, že byl sestaven tak, aby člověk musel neustále dávat pozor, jinak by se přestal orientovat, ale poprvé jsem u dokumentu neměla chuť usnout. A to ani přestože se promítal ve sklepním sále, tudíž kolem byla tma, lidově řečeno, jak v ranci. Vlastně by se dalo říct takové upíří prostředí – tma a vlhko, jen vycenit zoubky a někomu se zakousnout do krčku. I když z černých myšlenek co chvíli vytrhly skřípající vodovodní trubky. Kdopak z vás viděl Červeného trpaslíka? Tak po chvíli pobytu v onom sklepním sále se člověk dostane do podobné nálady jako Kristýna (no dobře, Christine).

Upírům ještě ani nezaschla krev na bradě a já už pospíchala do přízemí kulturního domu. Gateconu se totiž zmocnil třetí a poslední díl Tar-ařina jukeboxu, tentokrát věnovaný našemu milému Radkovi Zelenkovi. No, pochopte, že jako správný vlastenec (vlastenka pro emancipované dámy) jsem u toho nemohla chybět.

Po dvouhodinové přestávce a poflakování po všech čertech jsem se vrátila znovu na Gatecon vyslechnout si přednášku s názvem „Návrat Daniela“, což se hodně podobalo již jednou zmíněné přednášce o Danielových úmrtích. Nechci se do toho chlápka nijak navážet, ale když už jeho úmrtí a návraty vydají na dvě přednášky...no, nebudu se raději vyjadřovat. Jinak proti němu skoro nic nemám, vivat Danny (což je pro něho asi to nejpříhodnější přání).

Po Danielovi jsem plánovala shlédnout díl SG-1 „1969“, ale v poslední chvíli jsem si to nějak rozmyslela a zmizela kdesi v kalných vodách FF, tak kalných, až si nevzpomínám, kam mě odnesly. A když mluvím o kalných vodách, myslím to doslova, neboť ve čtvrtek se spustil tak hrozný liják, že se rázem všechny nezastřešené prostory vylidnily, vyskřetily, vyelfily, vyupírovaly, no prostě vyprázdnily. Já sama uvázla v sokolovně tak dlouho, až jsem začala mít obavy, zda stihnu přednášku, na níž jsem čekala celý den. Naštěstí se oblaka smilovala a déšť právě včas ustal, a tak jsem spolu s Kroketou mohla přeběhnout zpět do kulturního domu, kde se schylovalo k přednášce Verones a McBeck s všeříkajícím názvem „Co všechno nám ukázali chlapci z SG“. Tuhle přednášku jsme považovali za ryze ženskou záležitost, ale sál byl z 80% plný pánů. Hmm, a pak, že jsou to jen 4%. Nu, nevím jak ostatní přítomné dámy, ale já si zaslintala docela pěkně, pochopitelně při pohledu na promítané obrázky chlapců z SG. Nic proti pánům v publiku, ale v mých očích se polonahému Kavanu Smithovi nikdo nevyrovná. (Chybí mi tu takový ten zasněný smajlík)

Na Klenotčinu přednášku o Jewel Staite jakožto doktorce Kellerové už jsem nezůstala, ale kdyby to třeba Klenotce bylo líto, zúčastnila jsem se její přednášky „Úvod k The lost room“. Sice jsem tam nezůstala na promítání prvního dílu, jenže to bych zase propásla přednášku o irském tanci a tu jsem si opravdu nechtěla dát ujít. Ostatně byla docela poučná.

Na celém čtvrtku ale bylo nejlepší to, že jsem si pojistila účast na zbytku FF. Původně jsem totiž měla odjet už ve čtvrtek dopoledne, ale ve středu jsem si zjistila, že můj odjezd a následná účast na jiné akci není tak zcela nutný, a tak jsem mohla zůstat. Ve čtvrtek jsem si tedy zašla na recepci doplatit festival až do konce a zábava mohla pokračovat. Ostatně o víkendu se konal program, na nějž jsem se nejvíc těšila.

Pátek
V pátek jsem se povětšinou držela programu. Všechno začalo už v jedenáct hodin Klenotčinou přednáškou o zahraničních conech. Ještě teď blednu závistí, že se mohla v lednu vyfotit s Kavanem Smithem na londýnském Pegasus 3, a já ležela doma v posteli a koukala do stropu. Kdyby na tom stropě visel alespoň nějaký Kavanův obrázek, aby se tam koukalo líp.

Na Gateconu jsem zůstala i další hodinu. Zúčastnila jsem se Monty Jackovy a Tar-ařiny soutěže „Akademie dr. Meredith Rodneyho McKaye“ zaměřené na „technobláboly“. K mému velkému překvapení jsem tuhle soutěž vyhrála a získala si tak titul Dr.h.c. Eleira (Doctor honoris causa). To jsem se samozřejmě dozvěděla až v sobotu na zakončení Gateconu, ale nebojte, až budu psát o sobotě, zmíním se o tom taky, co kdybyste to náhodou přehlédli.

A u Gateconu ještě zůstaneme. Od čtrnácti hodin se promítala top ten SG music videí, což, jak mě znáte, je něco pro mě. Zejména video Gatewatch mě pobavilo.

A aby nebylo Gateconu málo, tak pokračujme. Po music videích SGA-Project promítal film Davida Hewletta „A Dog´s breakfast“. Většina lidí kolem už ten film viděla několikrát a měla tendence začít spoilovat, což jsem jim důrazně zakazovala, neboť já ten film viděla úplně poprvé. Asi mě teď spousta lidí bude chtít kamenovat, ale však víte, jak jsem líná stahovat. Navíc, slyšeli jste, že pirátství je zločin?

Sotva se pes nasnídal (no dobře, asi to tak není nejlépe napsané, ale mně to přišlo trefné) plánovala jsem účast na drakovědném koncilu, nicméně vydržela jsem tam jen polovinu času. Nějak mě průběh nezaujal, a tak jsem se pak přesunula na další Klenotčinu přednášku - „Ženy ve Farscape“. Ne že bych Farscape někdy viděla, ale přišlo mi to jako dobrá motivace pro začátek sledování (teď to asi vyznělo divně, pochopitelně jsem to myslela jako seznámení s některými postavami, ne tak, že bych chtěla okukovat ženy z Farscape).

V sedm hodin večer mě pak ale čekal jeden ze zlatých hřebů pátečního dne, přednáška Petry Neomillnerové o jedné z jejích hrdinek – Tině Salo, upírské detektivce. K příběhům Tiny Salo jsem se sice při čtení Petřiných děl nedostala, ale jsou v pořadí, a navíc nemluvilo se jen o Tíně, a její ostatní hrdiny já zbožňuji. Největší slabost mám pro dvojici Moire a Desmond, i když nevím, nakolik se ve světě Petry Neomillnerové dá mluvit o dvojicích.

Po tom, co jsem si od Petry nechala podepsat knížku, kterou jsem na FF pořídila a která měla v sobotu večer křest (Psí zima, hlavními hrdiny jsou zaklínačka Lota a vampýr Urian), jsem se snažila stihnout přednášku Blackthundera a Malase o mém oblíbeném seriálu „How I met your mother“ (pro neangličtináře – „Jak jsem poznal vaši matku“). Podle toho, jak bylo na přednášce narváno, asi nemusím děj popisovat. Většina lidí seriál patrně zná. Stačí říct, že jsem se vůbec nedostala do místnosti a musela jsem šmírovat z chodby Tillionovi přes rameno? To se také stalo příčinou mého brzkého opuštění sportovní haly, kde se přednáška konala.

Pokud vím, po opuštění Blackova snažení jsem se někde chytila Shial a Hexx. Nevím, kdy přesně to bylo, ale po tom, co jsem nakoukla do sálu, kde měl být promítán nový SG-1 film „Continuum“, a opustila mě myšlenka na jeho sledování, jsem se s nimi odebrala do kina na film „Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street“. Byla to jednoznačně lepší volba než Continuum, Johny Depp v hlavní roli byl jako vždycky úžasný a Alan Rickman taktéž.

No a samozřejmě z pátku nemůžu nezmínit ještě želvičky. Nebudu to tady popisovat. Zúčastnění přesně vědí a pro nezúčastněné jsou videa, u nichž si ale taky dost dobře rozmyslím, jestli je pošlu. Ale zmínit se to prostě muselo, poněvadž to k pátku jednoduše patří.

Sobota
A máme tady sobotu. Poslední kompletní den festivalu. Zároveň den ve znamení dvou věcí – fotbalového turnaje a besedy s Andrzejem Sapkowskim.

I v sobotu jsem vydržela ve spacáku pěkně dlouho, takže jsem se zjevila až v jedenáct hodin na přednášce o Petrelli mother. Na to, že jsem byla ještě rozespalá, tak přednáška proběhla příliš rychle. Za dvacet minut měla Namuras odpřednášeno a po zbytek času se jen pouštěla videa. Na to můj rozespalý mozek opravdu nestačil a šel hledat nějakou jinou zábavu. Tělo vzal naštěstí sebou.

Mozek i tělo se ve zdraví dostaly na fotbalové hřiště, kde probíhal fotbalový turnaj, jehož se zúčastnily celé tři týmy. Tým SGA-P (tedy naši), tým, jenž si říkal Zelený zákal (alespoň doufám, nechtěla bych je urazit překřtěním) a tým Pevnosti. Tým SGA-Projectu se sice snažil, seč mohl, ale zuřivost Zelených a Pevnosti byla prostě příliš velká. Tímto ještě vítězům dodatečně gratuluji. Co našim ale nikdo nemůže odepřít, to je nejlepší brankář celého turnaje. Vlastně brankářka, neboť za náš tým chytala Blanca, jejíž zákroky často překonaly toho amatéra, co mu říkají Petr Čech. Jen bych SGA-Projectu pro příště poradila, aby se zbavil těch brutálních fanoušků, zejména toho jednoho (té jedné), od něhož se ozývaly výkřiky ve smyslu „Kopni ho víc, ještě stojí“ apod. Vzhledem k tomu, že své fanoušky hráči neposlechli, dalo by se říci, že se vlastně stali morálními vítězi.

Před čtrnáctou hodinou jsme se se Shial z fotbalu přesunuly do kina, abychom se zúčastnily besedy s hostem, ale jakožto majitelkám neaktuálního programu se nám dostalo nepříjemného zjištění, že tato beseda je zrušená a bude se konat „pouze“ ta druhá (původně totiž měly být dvě) ve velkém sále kulturního domu. Náhle se tak vyskytly dvě volné hodiny. Tuším, že jsme je zacpaly tousty nebo něčím podobným.

Před šestnáctou hodinou jsme se pak rychle odebraly do již zmíněného velkého sálu. Trochu nás znervóznělo, že poněkud zeje prázdnotou, a tak jsme zapochybovaly, zda se tam beseda skutečně koná, ale naštěstí se sál začal brzy plnit. A zanedlouho přišel i sám host a beseda mohla začít. Nemá cenu se tu o ní široce rozepisovat. Už tak je reportáž dlouhá jako argentinská telenovela, a kdybych měla ještě popisovat průběh besedy, asi bych se nikdy nedostala ke konci.

Po besedě jsem poněkud zalitovala, že nemám nic, co bych si mohla nechat podepsat. Inspirovaná fotkou Tar-ary, Shial a Džejn s Andrzejem, focené na knižním veletrhu, jsem mistra alespoň požádala o fotografii s mou maličkostí, jenže k mému úleku reagoval poněkud mimo mé představy. Začal mi vysvětlovat, že je ženatý a že má syna, kterému je čtyřicet let a já nevím, co ještě. Raději se snad nebudu pídit po tom, co v polštině znamená „vyfotit“, případně po tom, co mi mistr rozuměl. Ale vzhledem k tomu, že jsem celou dobu významně mávala foťákem, tak doufám, že k žádnému nedorozumění nedošlo. Přesto ale pan Sapkowski opustil sál poněkud rychlým tempem a já byla vyhlášena jeho vrchní obtěžovatelkou. Alespoň co se naší (tedy SGA-P) komunity týče. Nikdo jiný u toho naštěstí nebyl (alespoň v to doufám).

Plánovala jsem zůstat ve velkém sále a vyslechnout si přednášku Ondřeje Herce s názvem „Zlé ženské jsou všude“, ale musela jsem se vzpamatovat ze šoku, a tak jsem se do velkého sálu vrátila až na přednášku Petry Neomillnerové a Františky Vrbenské „Výchova fantasy spisovatelek v Čechách“. Sál překvapivě zel prázdnotou, a přestože to byla další přednáška zaměřená zejména na dámy, většina posluchačů byla jaksi opačného pohlaví. Petra Neomillnerová to komentovala slovy, že se dívky možná zalekly, o jakou výchovu se může vzhledem k Petřině zaměření jednat (jen poznámka – Petra působila jako šéfredaktorka internetového magazínu s poněkud drsným zaměřením, abych to neřekla tak naplno).

Ještě než dámy stihly jejich přednášku dokončit, odebrala jsem se, s velkým sebezapřením, poslouchalo se mi dobře, na ukončení Gateconu. Účastníci tohoto „galavečera“ shlédli několik videí a vyslechli si vyhlášení výsledků soutěží. Mimo jiné „Akademie doktora Meredith Rodneyho“, kterou jsem, jak jsem se už zmiňovala, vyhrála a získala čestný titul. Abych ale pořád nechválila jen sebe, stejný titul získala i Shial, ovšem s o dva body horším výsledkem. Díky tomu mezi námi vznikla diskuze podobná jako mezi Rodneym a Radkem, kdo je vlastně ten (případně ta) chytřejší.

Na druhou polovinu Gateconu už jsem nečekala, beztak na programu byla jen nějaká hra a já hry v mnoha a mnoha lidech nemám ráda. Zašla jsem se proto podívat na přednášku „Sex, drogy a rock v Červeném trpaslíkovi“.

Hned potom mě mé nohy zanesly na část večera fantazie, kde se zrovna předávala cena Aeronautilus. Tu za nejlepší knihu roku získala Petra Neomillnerová za román Nakažení. Opravdu zasloužené vítězství, román je skvělý, vřele doporučuji, ovšem ještě před ním bych doporučila přečíst si cyklus povídek o Moire a Desmondovi ve sbírce Vlastní krev, román na povídky, zejména na jednu, navazuje. A po předávání cen se konal již zmíněný křest Petřiny nové knihy Psí zima. Kmotrem knihy se stal Jan Kantůrek.

Na večeru fantazie jsem nezůstala až do konce. Přesunula jsem se na přednášku „Erotika v Zaklínačovi“, na níž mě její autor upozornil při odchodu z Červeného trpaslíka. Na přednášce se dalo užít dost legrace, ale kdybych to měla všechno popisovat, musela by být reportáž označena hvězdičkou a číst by se směla jen po dvaadvacáté hodině.

A konečně se dostávám k noci, o níž se nejvíc mluví. Zúčastnění jí pokřtili „Poslední noc“. Začala něco po půlnoci v Panském domě. Tam se ale dalo posedět jen chvíli, neboť zavírají už ve dvě hodiny. No, co se dalo dělat, zaplatili jsme a šli hledat jiný podnik. Ten jsme našli nedaleko v podobě jakéhosi nonstopu. Nechci dělat reklamu, ale celkem příjemné prostředí a slušné ceny chválím. Nevím, jestli mám jmenovat všechny účastníky, ale asi ano. Nějaká jména by stejně padla, tak ať je to fér. Tak tedy, já, Eli, Shial, Hexx, McBeck, Quinix, Nappy, Scream a Blackthunder jsme si posedali kolem stolu a objednali pití. Vesměs se pokračovalo tím, co jsme začali už v Panském domě, takže já si dala, Eli, čti pozorně, druhé víno. Proč jsem upozornila na číslovku Eliho? Protože ten se mě pořád snažil přesvědčit, že tak opilou mě ještě neviděl. Pardon, Eli, ale po dvou vínech se vážně neopiju. Já totiž dovedu vyvádět za střízliva víc, než kdybych vypila celý sud. K vyvádění ostatně vybízela muzika, jež se linula z jukeboxu. Mávání rukama u stolu mě po chvíli přestalo bavit a stala jsem se prvním odvážlivcem, který obsadil parket. Nejdřív mě i moji vlastní souputníci považovali za totálně namol, ale pak to nevydrželi a přidali se. Nevím, kolik hodin mohlo být, když ti slabší z nás odcházeli vstříc svým spacákům, ale do konce noci nás vydrželo šest. O jednoho víc a mohli jsme si říkat „sedm statečných“. No což, i v šesti se dalo vyvádět až do rána. V šest ráno jsme se i my rozhodli vyrazit ku ZŠ Smetanova, a tak jsme zaplatili a vydali se na cestu. Ta proběhla bez sebemenších potíží, takže to s námi vlastně nedopadlo tak špatně.

Neděle
Přemýšlela jsem, že neděli spojím se sobotou, ale nakonec odděluji. I když rozdíl mezi sobotou a nedělí pro mě dělaly jen tři hodiny (no fajn, tak tedy) spánku. Kolem osmé a deváté už se totiž moc spát nedalo, neboť ostatní začali balit a vůbec být nějací aktivní, což s úžasnou vrzavou podlahou znamenalo hluk. Ale dobře mi tak, moje návraty do třídy ve čtyři ráno určitě taky budily.

Po deváté mě moje nesbalená taška, strašící mi za hlavou, donutila vyhrabat se ven ze spacáku. Na moje rozespalé výrazy takhle po ránu musí být asi pohled pro bohy. Inu, vůbec vám to, moji spolubydlící, nezávidím. První, co jsem po částečném opuštění spacáku zaregistrovala, byl Eliho poťouchlý výraz. Ani nemusel nic říkat, přesně jsem věděla, na co myslí. Ne, opravdu jsem neměla kocovinu, jen se mi chtělo strašně spát. Shial a Hexx to udělaly nejlépe. Spát vůbec nešly, a tak vypadaly tak nějak svěžeji než my všichni ostatní.

Po krátké rychlé snídani jsem se pustila do balení. Šlo mi to kupodivu dobře od ruky. Za chvilku se z rozhrabané tašky stalo úhledně sbalené zavazadlo. Následující nevím, jak dlouhou dobu jsme pak strávili ve třídě. Největší událostí tohoto pobytu v naší „noclehárně“ se stal souboj na „světelné“ plakáty mezi Tar-arou, Shial a Elim. Sice jsem si slíbila, že se letos vyvaruji všech uměleckých projevů, ale po několika provokacích mi to nedalo a do souboje jsem se zapojila. Scream to všechno dokumentoval, a tak dostal taky na pamětnou. A dostane ještě víc, pokud si příště nedá pokoj.

Další významnou událostí vyhlašuji nakládání zavazadel do Nappyho auta. To jsem zase zdokumentovala já. Co k tomu říct? Nappyho auto je prostě kouzelné. Ti, co jedou vzadu, vždycky mají něco na kolenou a na něčem sedí, ale nakonec vždycky úspěšně dojedeme.

Chtěli jsme si ještě naposledy poslechnout přednášku, ale v místnosti bylo tak narváno, že jsme to vzdali a raději si u baru dali poslední tousty nebo bramboráčky nebo co to sakra bylo. Čekalo se hlavně na Tar-aru, až se rozloučí s těmi kvanty lidí, co na festivalu zná, a až jí přejde šok. Ačkoli si myslím, že ten jí nepřešel ještě teď. Já si během čekání přivlastnila medvídka, jehož jsme v baru našli. Když se prožene pračkou, bude vypadat pěkně. Vzkaz pro toho, kdo ho tam ztratil - „Co Eleira schvátí, to už nenavrátí“. Ale teď vážně. Pokud by někomu méďa opravdu moc chyběl, ať mě zkontaktuje, třeba mu ho i vrátím.

Když Tar-ara konečně dorazila, dali jsme si ještě na rozloučenou nanuka a vykročili k autu. Dostalo se mi privilegia sedět vedle řidiče. No, nechci se vymlouvat na záda, ale podle toho, jak narvaní seděli Mec, Eli a Tar-ara vzadu, se to tvářilo jako nejlepší řešení.

Cesta zpátky pak probíhala stejně hladce, jako cesta do Chotěboře. V Kolíně jsme vysadili Mec, která tam nasedla na vlak domů. Jako další jsme vysadili Tar-aru. Nutno podotknout, že přímo doma, nejsme přece žádní supi. A v Praze pak zůstal Eli, zatímco já a Nappy jsme vyrazili do Pcher (ano, to je ta vesnice, kde bydlím). Po zastavení před naším domem pro mne Festival fantazie 2008 definitivně skončil. Ještě posílám Nappymu veřejný dík za odvoz až domů a omluvu za to, že musel projít deprimující zkušeností jediného bdícího tvora v autě. Ono asi není příjemné, když vám v autě usne i spolujezdec.

Toť jsou tedy všechny mé postřehy k 13. ročníku Festivalu fantazie v Chotěboři. Stejně jako loni jsem si odvezla spoustu pěkných zážitků a poznala pár nových lidí a stejně jako loni se nemůžu dočkat Speciálu, jenž má být k naší smůle poslední, a následně dalšího ročníku, Festivalu fantazie 2009. Na všechny se moc těším. Nashledanou tam.